Předvánoční dáreček

Rozhodla jsem se, že vám opět něco napíši do deníčku, aby vám za mnou nebylo tak smutno. Sice toho nebude moc, ale pořád lepší než nic. Tak co se stalo od mého návratu z Bratislavy?

V pondělí ráno jsem šla za sexuologem pro ty slibované tabletky... tedy minule mi slíbil, že koncem listopadu mi udělá "tělesné vyšetření" a dostanu antiandrogeny. Předpokládala jsem, že to bude zase vyšetření jako někde v nemocnici, tak jsem si preventivně vzala džíny a tenisky, protože to se jednoduše svléká a obléká. Do čekárny jsem přišla už asi 7:45 ráno, myslela jsem si že tam jsem druhá ale kupodivu jsem časem zjistila, že jsou přede mnou až tři lidé. Nicméně jsem nečekala nějak strašně dlouho a asi v 8:15 jsem šla do ordinace. Doktor se mne ještě ptal, jestli se od poslední návštěvy nic nezměnilo, jestli se nezměnilo po tom rozhovoru nic ve vztahu s mou mámou a tak. Kéž by se změnilo a začala mne oslovovat v ženském rodě! No tak jsem mu tedy řekla že se nezměnilo vůbec nic a jsem pořád rozhodnutá absolvovat hormonální terapii. Tak mne tedy prohlédl a za odměnu mi dal předpis na Androcur 50x50mg. Ještě mi připravoval papír na změnu jména, mezitím mne poslal za sestřičkou ať mi změří tlak a puls... no postavila jsem se do fronty a než jsem se dostala na řadu tak tam přišel a nechal mne předběhnout ostatní. Tlak a puls jsem měla naprosto normální, tak ani v tom nebyl žádný problém, pak jsem se zase posadila před ordinaci, přečetla si souhlas s hormonální terapií a podepsala to. Za dalších možná 15 minut se vrátil doktor, ještě zašel za "šéfem" nechat podepsat ten papír na změnu jména a hotovo, mohla jsem jít pryč. Tak jsem byla šťastná, jak jsem dobře pochodila a už jsem se těšila, jak si půjdu do lékárny vybrat můj Androcur a jak si dám první tabletku. Už bylo po deváté, nemyslela jsem si že tam budu tak dlouho, ale co se dalo dělat. Za měsíc se mám dostavit na kontrolu, že jak to snáším a už bych měla pak dostat i estrogen. V práci nikdo nezjišťoval jaké to u doktora bylo, tak jsem si ještě zašla dolů do lékárny pro ty léky. Samozřejmě je neměli, prý "doktor od vedle předepisuje jen ten silnější". Tak to nevím jaký doktor od vedle a co to má za pacienty že předepisuje jen ten silnější! Buď nějaké sexuální devianty, násilníky nebo pacienty s rakovinou prostaty. Každopádně to musí být zajímavý "doktor od vedle". Hlavně když "vedle" nevím o žádném zdravotnickém středisku, třeba léčí pacienty doma v obýváku, kdo ví. Tak jsem si to tedy objednala s tím, že se pro léky zastavím odpoledne. To už tam tu krabičku měli a v této lékárně je zajímavé to, že na léky lepí cenovky s plnou cenou. No a na mém Androcuru byla cenovka 1123,20 Kč! Tak takový drahý lék jsem tedy ještě neměla. To se pak není čemu divit že blistr má zlatou barvu, přeci jen za takovou cenu je to luxusní zboží.

V úterý a středu se asi nedělo nic zajímavého, ale ve čtvrtek se něco stalo. Aby toho nebylo málo, tak jsem dostala chřipku. Cítila jsem se úplně hrozně a měla jsem teplotu 38,4, tak jsem se rozhodla že půjdu k doktorce. To přišlo velmi nevhod, protože ten den jsem byla objednaná i k zubařce, to jsem musela zrušit a přeobjednat se, pak večer jsem měla jít na firemní večeři tak to se také nekonalo. Ledva jsem k té doktorce došla, ještě jsem se musela stavit v práci odevzdat neschopenku. Takže mi řekla, abych týden zůstala doma a pak přišla na kontrolu. Kdyby se to nějak nezlepšovalo nebo se to zhoršilo tak mám přijít dříve. Takže ve čtvrtek a pátek jsem měla horečky přes 39, všechno mne bolelo a byla jsem úplně vyřízená. V sobotu a v neděli to bylo o trochu lepší, ale pořád ta "vyřízenost" trvala. V sobotu jsem navíc měla doma ještě jeden server, protože známý měl problémy při výměně a musela jsem zjistit, v čem byl problém. Hrozné mít takovou věc doma - máma z toho byla v šoku a říkala, že to hučí jako fén.

Můj bývalý princ mne nepřestává udivovat. Zase mi po dlouhé době napsal nějakou chytrost, která mne pěkně znechutila. Buď už zapomněl na to, že jsem princezna, nebo zapomněl jak se k princezně má chovat... nebo možná obojí. Jak se může opovažovat dávat mi "rady ze života" a to ještě stylu že líbání je dobré, "až si někoho najdeš tak to zkus". Co jsem nějaká vesnická běhna, lůza která si někoho najde a hned se s ním musí cicmat? Náklonnost princezny si lidé musí zasloužit, ne že se jim budu podávat na zlatém podnosu a po jednom soustu skončím někde na hromadě odpadků. To byla tedy zase perla.

Ale nakonec jsem si nechala to nejlepší! A copak to tady máme? Tedy to jste viděli už na obrázku na začátku mého zápisku do deníčku, ale řeknu to na rovinu: Yamaha CLP 320 Palisandr! Konečně jsem si koupila tento zázrak, tento skvost který mi doufám bude přinášet neskonalou radost a zážitky, pomocí kterého budu moci objevovat taje Chopinovy hudby a rozptýlit své chmurné myšlenky... Právě dnes jsem si ho objednala a mělo by dorazit ve čtvrtek odpoledne. Už asi rok a půl si plánuji koupit digitální piano a pořád stály v cestě nějaké překážky. Jednak to byl fakt, že bydlím s mámou a ona měla pořád výhrady k tomu, že to "není kam dát" no a pak to byl nedostatek peněz, protože jsem pořád musela investovat peníze do jiných věcí. Tedy musela, no teoreticky "nemusela" ale víte jak to chodí... navíc věci jako epilace potřebné jsou.
Takže příště už snad uvidíte fotky princezny sedící u svého skvostného nástroje... abych pravdu řekla, tak se toho čtvrtka nemohu dočkat!

Princeznovské překvapení na srazu

Tak, řekla jsem si, že dnes opět napíši záznam do deníčku a chtělo by to dodržet. Momentálně jsem v Bratislavě, ale vezmu to postupně ať víte, jak jsem se sem dostala. Posledně jsem skončila někdy před třemi týdny tak co se za tu dobu událo... Jak jsem psala minule, ve středu jsem měla mít rande s jednou holkou. Šly jsme do mého oblíbeného Café Imperial a povídaly jsme si. Ovšem nebylo to podle mých představ, žel já jsem hledala někoho jiného, s kým bych se cítila lépe a lépe si rozuměla. Takže to mi nevyšlo, ale nebrala jsem to úplně tragicky.

Pak jsem si založila profil na ještě jedné seznamce (jakože speciálně pro ženy), od čeho jsem si možná slibovala zázraky, ale postupně jsem zjistila, že to není o nic lepší než na té seznamce předtím. Nevím proč každého zajímá co mám mezi nohami a každého akorát zajímá sex, jako by nebylo nic lepšího a zajímavějšího! S takovými lidmi si budu rozumět stěží. Já sama to neřeším tak nechápu, proč by to měli řešit druzí, kterých se to ani přímo netýká. Je to naprosto trapné a poněkud mne to odrazuje od toho, abych si někoho hledala. Já chci vztah na úplně jiné úrovni, nehodlám tolerovat aby se na mne pohlíželo jako na nějaký sexuální objekt! Na to ať si lidé najdou někoho jiného, já jsem princezna a lidé na mne budou pohlížet jako na princeznu a ne jinak! Trochu jsem si to za poslední týden srovnala v hlavě a rozhodně už se nebudu chovat jako doteď, nebudu se druhých doprošovat jestli by o mne měli zájem a plazit se před nimi po kolenou... to je přeci pod úroveň princezny. Princezně se mají všichni dvořit a snažit se jí dokázat, že o ně má vůbec cenu projevit zájem! Rozhodně už nebudu tou křehkou, slabou princeznou se kterou bude každý vymetat podlahu a pak ji zahodí jako špinavý hadr.

Byla jsem si také koupit boty na zimu. Šla jsem do mého osvědčeného obchodu s velkou obuví, kozačky tam měli opravdu hezké, byla jsem mile překvapená. Jedny jsem si vybrala, ale ty měli pouze menší než jsem potřebovala, tak jsem se podívala na další a ty měli i ve správné velikosti. Vyzkoušela jsem si velikost 44 a nakonec jsem si však musela koupit velikost 45, protože mi byly příliš těsné.

Pak se nic zajímavého nedělo, akorát v neděli jsem jela do Brna za kamarádem na geocaching a do japonské restaurace. Jak jsem si ale kupovala místenku na cestu zpět do Pendolína, tak mi prodavačka hned chtěla prodat i jízdenku i když tu už jsem nepotřebovala. Jsem se divila, že by místenka stála několik set korun! Jinak obě plánované aktivity - geocaching i japonská restaurace neproběhly úplně nejhůř. Keší jsme sice našli méně než jsem plánovala, ale to se nedalo nic dělat... čtyři nebyli až tak špatný výsledek. A co se japonské restaurace týče, tak sushi mistr měl zrovna odpočinek (odpočívá v neděli a v pondělí), takže smůla! Sushi nebylo, tak jsem si dala alespoň tatarák z lososa a tuňáka, miso polévku a pak grilovaného mořského vlka na nějaké speciální zelenince. Bylo to moc dobré a v restauraci se mi líbilo, velmi profesionální obsluha. Ovšem spropitné jsem jim jaksi dát nemohla, protože jsem platila kartou a zjevně to neměli na spropitné připravené. Jednoduše tam nebyla taková možnost takže měli žel smůlu. Pak jsme ještě šli na chvíli k němu domů, podívala jsem se na pár jrock klipů a hráli jsme si s kytarovými efekty. Uběhlo to rychle a už byl čas jít na nádraží. Nakonec měl vlak zpoždění pět minut, tak jsme opravdu nemuseli spěchat, ale kdo to může vědět předem... Nicméně cesta zpět do Prahy uběhla velmi rychle, z Brna se zdá že je to jen kousek. Oproti třeba cestě do Bratislavy určitě. Jen jsem snědla večeři, chvilku jsem měla zapnutý notebook a už jsem byla v Praze. Dokonce jsem ho ani nepřipojovala zdrojem do zásuvky, protože mi baterka v pohodě vydržela.

Co jsem prožila dalšího? Nebo spíše slovo "přežila" je v tomto případě na místě. Ve středu jsem šla k doktorce na gastroenterologii, měla radost že mi ty léky pomáhají, řekla že za měsíc mohu zkusit snížit dávku na dvě tabletky denně a uvidím co to udělá. I když mi takto vlastně snížila dávkování, tak mi předepsala více krabiček léků než předtím... místo čtyř předepsala až šest. Tak nevím co tím sleduje, ale u mne doma to už pomalu vypadá jako v lékárně, nevím co mám s tolika léky dělat, mohla bych je rozdávat až na to, že tyto léky by nikdo nechtěl. Stačí si přečíst seznam možných nežádoucích účinků, který je naprosto šíleně dlouhý a případným zájemcům by asi stačilo. Co se mi však přihodilo večer bylo velmi nepříjemné... dostala jsem nějakou střevní infekci a začaly mi v noci hrozné bolesti a průjmy. Ve čtvrtek jsem proto nešla do práce, ale pracovala jsem z domova. Totiž do té práce bych ani nedošla, protože jsem musela chodit na toaletu asi každých 20 minut. Postupně se to zlepšilo, tak jsem v pátek šla do práce. Ale nemohla jsem jít ani do lékárny ve čtvrtek, tak jsem akorát brala endiaron co jsme měli doma. To byla docela chyba, protože v pátek se mi to zase zhoršilo a bylo to ještě horší než ze středy na čtvrtek v noci. Koupila jsem si v lékárně Smectu a Enterol a začala jsem to brát. Už jsem si myslela že skončím večer na pohotovosti, protože v tom mém průjmu byly i nějaké krvavé kousky, ale naštěstí začaly účinkovat ty léky a břicho se zklidnilo. Celou sobotu jsem se pak ještě poctivě léčila (raději jsem nejedla nic) a břicho už bylo v neděli docela klidné. V pondělí už jsem to v práci docela zvládala.

V úterý bylo volno a hodlala jsem toho pořádně využít... mámě se však nevím proč nelíbilo, že spím do dvanácti. Pak jsem se tedy vyhrabala z postele, naobědvala jsem se, udělala si domácí přípravu na geocaching a vyrazila do terénu. Na hledání jsem měla asi hodinu, protože pak už zapadalo slunce a po tmě hledat, tak na to si moc netroufám. Zpočátku i trochu pršelo, ale to mne neodradilo a našla jsem za tu hodinu celkem pět keší. U té poslední se mi asi 40m před cílem vybila GPS, tak jsem myslela že ji nenajdu. Ovšem všimla jsem si podezřelé rodinky, která byla tím směrem, kde posledně ukazovala GPS, tak jsem si to ještě ověřila z jiného úhlu a pak jsem si byla téměř jistá, že také praktikují geocaching. Tak jsem počkala než odejdou a šla jsem to tam obhlédnout. Cache jsem hned našla, jen co byl problém že jsem si hrozně zašpinila ruce. Nějak jsem to domů ale vydržela, jen má zimní bunda by už asi chtěla vyprat.

Ve čtvrtek jsem šla k zubařce na preventivní prohlídku, samozřejmě se mi ten kaz z minula zvětšil, tak mi bude muset zub opravit příští čtvrtek. Odpoledne jsem pak šla s kamarádem do města, šli jsme do kavárny a pak na křest nového CD kapely Kurtizány z 25. avenue. Já tu kapelu moc neznám, ale koncert nebyl nic moc, tak nevím jestli mají opravdu tak fádní písničky, nebo to bylo způsobeno jen naprosto katastrofálním zvukem, kdy nebyla slyšet žádná melodie ale jen "kravál". Po koncertě jsme jako kompenzaci odlovili jednu keš. Pak jsme šli ke mně domů a ještě jsme si pouštěli asi do jedné nějakou hudbu, hlavně jrock a něco jsem si kopírovala.

V pátek ráno pak šel kamarád na autobus do Brna a já pokračovala na Nádraží Holešovice na vlak do Bratislavy. Byly tam nové vagony, dokonce i přípojky na elektřinu, tak jsem se rozhodně cestou nenudila. Vlak měl zpoždění asi 15 minut, to nebylo tak strašné. Pak jsem ještě zašla domů, umýt si vlasy a večer jsem šla na třídní sraz z gymnázia. Sešlo se nás tam asi dvacet, možná o něco více nebo méně, nepočítala jsem to. Každopádně jsem čekala, jaké budou ohlasy na tu mou změnu a ono nic. Stejnou věc mi říkal i jeden spolužák, že byl na to zvědavý a jaksi se nic nedělo. Abych pravdu řekla, více je zajímal můj život v Praze než nějaké přeměna z muže na ženu. Asi to brali tak, že jsme se pár let neviděli a prostě se hodně věcí změnilo. Také je ještě zajímalo "co partner" tak jsem jim pověděla o mé zkušenosti s bývalým princem, co shrnuly slovy "hajzl" a "koze bylo dobře, tak se šla na led klouzat". Já osobně bych asi použila jiná slova, ale musím souhlasit. Co jsem však nepochopila bylo, že se mne snažily přesvědčovat že nemá cenu hledat si ideální vztah, že když je někdo ideální tak se na mne stejně vykašle. Já jsem to tedy pojala tak, že když nemá cenu hledat si někoho ideálního, tak asi nemá cenu si hledat nikoho, ale to nedokázaly pochopit... že bych mohla preferovat raději žít sama než pořád dělat kompromisy. Odcházela jsem asi v jedenáct, i když se mne snažili přesvědčit abych tam ještě zůstala. Chtěla jsem stihnout poslední trolejbus a hlavně už jsem byla hodně unavená. Přeci jen jsem po čtvrtku pracovala na šesti hodinách a to mi vůbec nestačí. Doma jsem se akorát připravila ke spánku a zalehla do postele, to bylo něco po půlnoci.

Dnes jsem vstala asi v půl jedenácté, v noci jsem se pár krát vzbudila a cítila jsem se divně, ale pak jsem to přespala a už to bylo dobré. Zavolala jsem babičce a dohodla se s ní na oběd, pak jsem si připravila geocaching a šla s tátou k ní. Sestra s námi tentokrát nešla, protože včera v práci onemocněla a bylo jí špatně, tak se zůstala doma léčit. Dnes jsem zvládla jednu multi cache, do které jsem uložila travel bug a ještě jednu tradiční cache, která byla mimo tak jsem celkem prošla asi 2,5km. Hustota rozložení keší tady v Bratislavě není nic moc, tak se nedalo nic dělat. U babičky jsme se tedy naobědvali, pak potřebovala něco ukázat na internetu, táta ještě udělal díru do skříně na zástrčku a šli jsme domů. Ještě jsme byli nakoupit a to je asi vše co se stalo. No, myslela jsem si že toho bude moc málo, ale nakonec je toho docela dost!

Zmatené období

 Tak jsem se vrátila a netrvalo mi to ani týden. Pořád ještě zdaleka nejsem psychicky v pořádku... myslela jsem si totiž, že se z toho vyléčím rychleji, ale ten můj nový "princ" ve kterého pomoc jsem doufala si to nakonec rozmyslel ještě než jsme se poprvé setkali. Nevím jestli působím tak strašlivě, že se mne lekl až si pořádně po pár dnech uvědomil co jsem zač - nebo v čem byl vlastně problém. Žel příčinu se mi vždy hledá velmi těžce, takže mohu pouze hádat co bylo skutečným důvodem. Každopádně mne to však také do určité míry zklamalo a teď jsem ztratila o muže naprosto zájem, už se mi vůbec nechce jim důvěřovat. Možná nejsou takoví úplně všichni, ale já už nemám nervy, alespoň ne teď to zkoumat dále a hledat jehlu v hromadě sena. Takže jsem se rozhodla, že i přes mnohem vyšší náročnost si raději budu hledat princeznu.

 Jedna holka mne přesvědčila, abych si udělala profil na nějaké seznamce s fotografiemi... tak jsem se do toho pustila. Vyplnila jsem úplně všechny ty šílené údaje co tam chtěli, ale nevím jestli to bude k něčemu dobré. Totiž se mi podle jejich chování zdá, že muži asi trpí slepotou nebo dyslexií... jednoduše nedokáží přečíst či porozumět tomu inzerátu a údajím v mém profilu. Schválně jsem umístila svůj inzerát do sekce "ona hledá ji", ještě jsem si do profilu napsala pro jistotu že jsem homosexuální, ale to jim zjevně vůbec nevadí a nepřekáží. Buď se mne hned snaží trapně sbalit, nebo se mne snaží přesvědčit o tom, že zrovna oni by mne nezklamali. Je to docela síla když vidím že mám nový vzkaz, tak si říkám že kdopak to píše a pak tam vidím, že je to vzkaz od nějakého chlapa který mi píše věci stylu "já bych tě určitě nezklamal". Když to čtu nevím po kolikáté tak nevím, jestli se mám smát nebo brečet.

 Další zajímavé a ne moc dobré zjištění tam bylo, že snad všechny ženy chtějí děti - a je úplně jedno jestli jsou hetero, homo nebo bisexuální. Já osobně prostě nedokáži pochopit, jak jim zrovna toto může v životě tak chybět, že se bez toho neobejdou. Abych pravdu řekla, já mám tolik starostí sama se sebou že si nějaké dítě rozhodně pořizovat nemíním. Nepořizuji si ani "domácí mazlíčky" ze stejného důvodu, vlastně ani pokojové rostliny bych moc nechtěla protože když pak jedu třeba na dovolenou tak kdo se o to má starat... musela bych pak obtěžovat nějaké známé a vím, jak je to nepříjemné. Raději beru svůj život jaký ho mám a chci ho prožít bez nějakých zbytečných starostí navíc.

 Ale abych učinila zadost vaší zvědavosti, tak tedy konečně napíši co se za poslední dva týdny událo. Po tom, co jsem se dozvěděla nepříjemnou zprávu, že princ se na mne vykašlal a zůstala jsem sama, jsem jela na víkend do Bratislavy. Když to tak špatně dopadlo a podzimní prázdniny s princem se nekonaly, tak jsem si místo čtvrtku a pátku vzala den náhradního volna v pondělí a zůstala v Bratislavě o den déle. V sobotu jsem byla na oběd a odpoledne spolu s tátou a sestrou u babičky. Byli jsme v nějaké restauraci blízko místa, kde bydlí a pak jsme ještě šli k ní na čaj a na zákusek. V restauraci jsem si dala takové kuřecí plněné řízečky obalované v těstíčku se sezamem... bylo toho opravdu hodně i bez přílohy a ten sezam byla chyba. Nemyslela jsem, že mi bude až tak vadit, ale pak jsem měla trochu problémy s trávením a na další den bolesti v podbřišku, no jako před pár měsíci, ale ne tak dramatické. Zato v neděli mi sestra navrhla, abychom šly do sushi baru... a jelikož jsem měla dobrou náladu protože jsem si myslela, že jsem si našla jiného prince tak jsem tam hned s nadšením šla. Tedy dopoledne jsem šla ještě otestovat mou novou ruční GPS navigaci a odlovila dvě cache. Jedna byla u kostela a v neděli dopoledne to nebylo zrovna nejklidnější místo. Lidí tam bylo strašně moc - ale když jsem cache hledala, tak všichni obraceli pozornost směrem ke kostelu, kde něco hlásili. Tím pádem jsem mohla v klidu odlovit a zalogovat, ovšem když nastal čas vracení tak to bylo horší. Zrovna ta kostelní akce skončila a lidé začali odcházet... samozřejmě i kolem místa kde byl úkryt cache. Takže jsem musela čekat asi dalších 10 minut, dokud se nevyskytla příležitost cache rychle a nepozorovaně vrátit. Druhá byla zase na druhém konci sídliště, tak jsem se docela prošla... zase dětské hřiště, opět děti a rodiče... takže další náročná akce vyžadující obezřetnost. Naštěstí jsem věděla přesně kde cache je, tak jsem ani nebyla nápadná a vybavila jsem to rychle.

 Asi v jednu jsme šly se sestrou do toho sushi baru. Už jsem tam dlouho neměla a trochu změnili jídelní lístek... přibyla tam naprostá specialitka - sushi s jikrami z mořské ježovky. Ten jeden kousek stál asi 400, ale to jsem si prostě dát musela. Ještě jsem si objednala udon nudle s krevetami (abych se najedla a neutrácela moc za sushi) a speciální california sushi obalované v tobiko kaviáru. Tak jsem se pořádně najedla... no a musím samozřejmě poreferovat o chuti té speciality. Chuť nevím jak popsat, ale co se vůně týče tak to bylo asi jako když vytáhnete nějakou mořskou hvězdici na břeh. :D K pití jsem si dala saké, Calpis a pak ještě jako dezert umeshu. Cestou domů jsme už byly hodně najedené, ale stejně jsme se rozhodly, že do toho obchodu zajdeme. Každopádně vzhledem k tomu, že jsme neměly vůbec hlad tak jsme toho moc nenakoupily.

 V pondělí jsem jela do Prahy už ráno, i když jsem měla celý den volno... odpoledne ve čtyři jsem totiž měla naplánovanou epilaci. Akorát jsem stihla přijet domů, rychle si oholit obličej a sníst instantní nudlovou polévku a už jsem mohla jít na autobus. Tentokrát jsem měla opět epilaci obličeje i nožek, ale netrvalo to moc dlouho, dohromady jsem byla hotová asi za 50 minut. Slunce už venku zapadalo, ale stejně mi dala sestřička pro jistotu vzorek opalovacího krému s ochranným faktorem 50. Také říkala, že na ten obličej určitě ještě budu muset přijít a ty nohy že uvidím... ale recepční mi tvrdila, že ještě jednu epilaci nožek mám předplacenou tak jestli je to pravda, určitě tam na nožky také ještě jednou půjdu.

 Pak se nic moc nedělo, akorát ve středu když bylo volno tak jsem byla na geocachingu, vybrala jsem jednu mystery cache, kterou jsem už měla vyluštěnou, pak jednu multi cache a nakonec ještě jednu mysterku. Takže tři bodíky k dobru, zakončené nákupem v Tescu. Chtěla jsem hlavně koupit dáreček pro mého "nového prince". Ve čtvrtek jsem se po práci také šla projít, podívat se na další čtyři cache. Večer jsem se pak dozvěděla tu další nepříjemnou novinu, že můj "nový princ" si to rozmyslel a raději se mnou nechce nic mít. Nevím přesně proč, dozvěděla jsem se jen neurčitou odpověď o "intuici" i navzdory tomu, že jsme se ještě ani jednou nesetkali. Tak jsem byla zase smutná a pak mne ta holka přesvědčila, abych si udělala ten profil na seznamce. O tom jsem psala už na začátku...

 Jelikož jaksi ta seznamka i navzdory počtu lidí nějak moc nefungovala jak jsem si představovala, tak jsem si dala inzerát ještě na TS fórum. No a sama jsem se nestačila divit, ale někdo se mi hned ozval. Zjistila jsem to v sobotu ráno když jsem si otevřela e-mail a tam jsem měla oznámení o nové zprávě. A pak jsem dostala ještě jednu zprávu o něco později. Takže jsem si tam našla kamarádku, se kterou jsem pak v neděli byla na procházce a ještě i další holku, se kterou se mám setkat ve středu. Procházka se povedla, i když bylo opravdu chladno a chodily jsme asi dvě hodiny... dobře jsme si popodívaly a byla jsem ráda, že jsem se mohla trochu rozptýlit a ne jen sama sedět doma a přemýšlet o různých věcech, které často nejsou příliš pozitivní. Tak pro dnešek asi tolik a budu vás opět za nějaký čas informovat


A ještě doplním takový malý útržek mých úvah... omlouvám se za angličtinu.

"Maybe you are right... but it is not too easy to forget about those sad things... they still haunt me at night in my dreams and they enter my head when I am doing nothing and am sort of "vulnerable" to thoughts. You are right that we should not put too much hope into people... however, I have always wanted to prove that real love is possible in this world and I am quite sad when I see this drifting away again. Like you once said, it seems that people are just driven by their desires, they always seek something "better" or "different" because they get bored with what they already have. I do not understand this behaviour and it makes me feel very alien in this world, it is very sad for me. I do not understand why people do not want to be happy... why my former prince forsook me and all the happiness he had achieved for some vague vision of something "even better". I really hope that not absolutely all people are like this, but that hope is surely quite slim now. I suppose I should not be too surprised if something goes wrong... again, but I do not want to give up so easily, I hate giving up and feeling hopeless!
So I guess I will continue fighting for what I believe in and hope my life has not been liven in vain."

Princeznovské trápení

    Dnes to žel nebude můj obvyklý zápisek do deníčku, bude to trochu jiné... před týdnem se mi přihodilo něco moc špatného a pořád o tom přemýšlím, tak bych měla sepsat na papír nebo na jiné médium, k čemu jsem dospěla a snad mi to pomůže trochu si pročistit hlavu. Začnu takovou složitější otázkou... dokázali by jste zahodit měsíce společných zážitků, štěstí, porozumění a lásky za něco, co není ani jisté, za jakousi vidinu něčeho "ještě lepšího"? Vyměnit skutečnou lásku, která by nikdy nezmizela za pouhou vidinu, která vás už v minulosti jednou sklamala a opustila? Nevím jak vy, ale já bych to nedokázala. Ovšem můj princ to zjevně dokázal hravě. Bylo mi z toho opravdu hrozně, ale rozhodně jsem nechtěla "podle předpokladů" rok naříkat, protože bych skončila nejspíš na psychiatrii. Svého duševního zdraví si vážím, kupodivu mi vůbec nic není a byla bych ráda, kdyby to tak zůstalo i nadále. Když teď znám veškeré motivy tohoto činu, tak se mi to jeví jako něco neodpustitelného. Odpustitelné by to bylo pouze v případě, že by se ten čin obrátil proti svému způsobiteli. Škoda, že nejsem skutečnou princeznou se vším, co k tomu náleží. To bych pak nemusela čekat na nějakou karmickou rovnováhu, nebo jak bych to nazvala, ale mohla bych viníka pěkně krásně poslat ihned na rok nebo dva do žaláře. Tam by měl dost času přemýšlet o svém činu.

    Tento jev, kterého jsem žel byla svědkem a pocítila ho na vlastní kůži se lidově mezi ženami nazývá "mužská logika". Je to naprosto nelogické, nepochopitelné chování, které ubližuje a zhoršuje kvalitu života oběma lidem, kterých se to týká, i když způsobiteli to tak nepřijde. Ten v dobu, kdy se toto stane žije v iluzích a bludných představách že to, co udělal řeší jeho aktuální problémy. Není známo, jestli se jedná o stav dočasný a dotyčný si s odstupem času uvědomí, co udělal a že to vůbec nebylo správné ani rozumné, nebo zda-li se jedná o stav trvalý, kdy je dotyčný schopný tento čin provádět opakovaně a jednoduše nedokáže pochopit, že to není morálně správné a ani to není žádné východisko z jeho situace. Jako odpovědná princezna bych se ujala těžkého úkolu vyzkoumat tuto psychickou poruchu a své poddané, kteří by vykazovali toto chování bych podrobila pečlivému sledování a výzkumu, například možné změny které by se daly způsobit různými podněty. Jsem humánní člověk a vadí mi působení fyzické bolesti druhým, ovšem jistá míra psychického nátlaku či nepříjemných podnětů by byla přípustná. Jako feministka mi zjištění, že u mužů dochází k tomuto jevu moc na důvěře vůči nim nepřidalo. Protože jsem však velmi milosrdná, tak jsem se rozhodla, že jim dám ještě jednu šanci. Snad mne můj nový princ v tomto nezklame a budu moci zapsat do svých poznámek, že ačkoliv se jedná o nemoc mezi muži rozšířenou, nejsou jí postihnutí všichni. Myslím, že výzkum této poruchy je potřebný a vedl by ke zvýšení kvality života velké části populace. V konečném důsledku totiž manifestace této poruchy způsobuje, že zralým do blázince se stane nikoliv ten, kdo trpí touto poruchou ale ten, který je takovému jednání vystaven. Ať se na to dívám z jakéhokoliv úhlu, tak se mi to vidí jako poněkud nespravedlivé, nemyslíte? Navíc nemusí jít čistě o psychické problémy ale může to vyvolávat i problémy fyzické, které se mne žel také dotkly, například tachykardie či potíže s trávícím traktem.

    Takže když to sesumarizuji, je jedno co se za poslední dva týdny stalo, prostě můj původní princ mne opustil a ač jsem se snažila najít si nového prince, tak si to rozmyslel ještě než se se mnou sešel. Takže už raději princeznu... Příště už budu snad schopná podat můj obvyklý výkon a povyprávět o tom, co se za poslední dobu událo.

Svědomí pod pantoflem

Dnes nemám co dělat, venku je pořád hrozné počasí, tak bych mohla trochu doplnit deníček abych vyrovnala ten dvoutýdenní skluz. Podle statistik to vypadá, že zanedlouho už bude můj deníček čtenější než firemní zpravodaj. Takže děkuji všem čtenářům za přízeň. :D

Dnes začneme trochu netradičně, aby to tady neupadlo do naprostého stereotypu. Už ani nevím jak k tomu došlo, ale měla jsem s mámou diskusi na téma "pantofle v práci". Když se dozvěděla, že velká část lidí v IT nosí pantofle v práci, tak byla úplně šokovaná. Překvapilo mne, že ji to až tak vzalo... ovšem já jsem na tuto situaci už poměrně zvyklá jelikož jsem vlastně nikde jinde než IT zatím nepracovala. (když tedy opomenu ty hrozné brigády za dob gymnázia u táty v jeho "firmě" - tj. hrozná práce na zahradách za pár korun) Máma však byla naprosto v šoku. "To není možné! Vždyť když jdu do práce, tak mám normální oblečení a k tomu si vezmu normální boty... kdybych si vzala pantofle tak to mohu hned jít do práce v teplákách!" Tak se jala zjišťovat o tomto úkazu více na internetu. Nic zajímavého však nenašla, vyhledávače na téma "pantofle v práci" vyhledávaly akorát obchody prodávající tuto obuv. Nakonec jedinou zmínkou o nošení pantoflí v kanceláři byl jeden záznam v nějakém blogu, kde bylo uvedeno že se manžel bloggerky vrátil z práce v pantoflích. Prý nešlo o dušení nemoc, pouze o zmatenost - co poukazovalo na fakt, že pro něj bylo nošení pantoflí v práci normální. Jak vidíte, rozhodla jsem se tento fakt napravit a nyní už na internetu konečně něco o pantoflích v práci bude. Kdyby moje máma vytvářela pravidla oblékání v práci, tak by se asi dost zpřísnily... ovšem netuším, jak by chtěla zajistit jejich dodržování. Prémie, o které by mohla hříšníky připravit prostě neexistují a kdyby se snažila zavést přísnější postihy tak by myslím vypukla vzpoura všech fanoušků pantoflí. Ti nejskalnější pak takto obutí chodí i na jednání s obchodními partnery, což je poměrně odvážné, ale zatím se mi nezdá že by docházelo k stížnostem. Jak se říká, svět se točí dál. Aby toho nebylo málo tak pravidla oblékání někdy porušuje snad úplně každý. Dokonce i já někdy nosím sportovní obuv, džíny či snad i příliš krátkou nebo možná příliš těsnou sukni. Specifikace většiny předpísů oblékání je však natolik vágní že si každý může nosit co chce vyjma řekněme lyžařské kombinézy, plavek a podobně. U tohoto oblečení se parametry jako délka, těsnost, výstřednost atd. blíží limitním hodnotám, proto je alespoň v těchto případech jasné že to není do práce vhodné. Co z toho všeho vyplývá? Asi jen to, že styl oblékání jednotlivých lidí nezmění vůbec nic, pokud o změnu nestojí sami. Já také veškerá omezení co se oblékání a celkově vzhledu týče nesu těžce. Pro mne je oblečení vyjádřením mé osobnosti, případně i nálady. Když mi někdo řekne, že si mám obléknout něco jiného, co bych si sama nevzala je to jako by mne nutil přetvařovat se za někoho cizího.

Ehm, tímto odstavcem jsem se vlastně neposunula vůbec nikam a pořád mne čekají dva týdny... Ale asi to nebudu moc rozpisovat, protože zase tolik se toho nestalo. Foniatrii jsem tedy vypustila jednak z nedostatku času a také po předchozích zkušenostech mi to nepřipadalo příliš účelné. Už jsem se těšila na prodloužený víkend. V pondělí byl státní svátek a v pátek jsem si vzala den dovolené, protože jsem jela na víkend do Ostravy. Samozřejmě opět na zámek, navštěvovat rodinu prince by nebylo vůbec, ale vůbec rozumné. Měli jsme se setkat ve dvě na nádraží, tak jsem se mohla ještě dobře vyspinkat, protože vlak jel až v deset. Říkala jsem si, že v pátek ráno nepojede moc lidí, všichni budou ještě v práci nebo ve škole. To byl však velký omyl! Tři poslední vagony odpojovali ve stanici Ostrava-Svinov, tak jsem je nemohla použít protože jsem jela až na hlavní nádraží. No a když jsem tam přišla, tak už bylo všude poměrně plno. Tedy ne až tak plno, jako že byly všude v celém vagonu "expresní rezervace". To jsem tak docela nepochopila, jak mohou být expresní rezervace úplně všude - většinou se nechává například 1-2 kupé nebo pár sedadel, ale tady zvolili asi jinou strategii. Celou cestu jsem se proto bála, aby tam někdo nepřišel a nevyhodil mne z místa. Samozřejmě koupit si místenku za 35 Kč není problém, jenže když jsem chytře počítala s tím, že pojede málo lidí tak jsem si ji nekoupila. Další cestující pak přistoupili ještě v Kolíně a hlavně Pardubicích. Cestu jsem nějak přežila, ale nemohla jsem se na sedadle ani hnout. To je totiž ta nevýhoda, že poctivý hubený cestující si zaplatí jízdenku a vedle něj sedí někdo obézní, kdo zabírá ještě část jeho sedadla. Až jsem vystoupila na nádraží,tak jsem si úplně vydechla, to byla tedy jízda! Na nástupišti už na mne čekal princ a pomohl mi s kufrem. Tedy, divil se jak mohu mít tak velký kufr, ale v podstatě v něm moc věcí nebylo. Ten velký kufr jsem brala hlavně proto, aby se mi mé krásné princeznovské šatičky nepomačkaly při přepravě. Ještě jsem v kufru vezla kopii mého portrétu pro prince, ale nakonec jsme ho cestou zpět zapomněli v kufru, takže ji mám opět u sebe doma. Na zámek to byla ještě půl hodina cesty tramvají, ale kupodivu tam nebylo moc lidí, takže jsme si mohli sednout a docela to uběhlo rychle.

Na zámku jsme se zaregistrovali rychle, hned jsme šli na pokoj a vyložili věci. Pak jsem se chvíli trápila na notebooku zprovoznit wi-fi internet, ale nějak to nešlo. Vše jsem měla nastavené dobře, jenže asi můj ovladač na síťovou kartu v Linuxu nepodporuje WEP zadaný pomocí ASCII řetězce. No, myslím že by mělo jít přeložit ASCII na HEX klíč, ale to mně tehdy nenapadlo. Princ už totiž nadával na můj Linux a musela jsem tedy restartovat do Windows, kde to samozřejmě fungovalo. Ale koho zajímá nějaký WEP, vždyť každý rozumný člověk už dávno přešel na WPA! Tedy, kéž by tomu tak bylo. S WPA je to v Linuxu naprosto bezproblémové, jen zadám klíč a tím to končí. Ale ten WEP... no hrůza. Až tam pojedu někdy příště tak si připravím přepis toho jejich klíče do HEX a uvidíme. Samozřejmě nastaly další problémy, například změna barvy titulků u ASS souborů v mplayeru. Sice to jde obejít, ale musí se přepsat barva přímo v souboru s titulky, parametr ass-color vůbec nic nedělá když existují v souboru styly. Princ samozřejmě naléhal, že ve windowsu je kmplayer, ve kterém to jde úplně snadno. Žel, měl pravdu. Doma jsem ještě zkoušela v Linuxu i VLC, ale ten má rendering titulků naprosto otřesný, jsou úplně pixelované a samozřejmě je tam navíc stejný problém jako u mplayeru. Když je v ASS souboru definovaný styl, barvu textu už žádné nastavení nezmění. Tak jsme se tedy podívali na pár dílů anime a House MD a pak jsme šli na večeři. Tedy vlastně ještě předtím jsme šli do obchodu nakoupit další věci, princi se asi zdálo že jsem toho přivezla k jídlu málo. Na večeři jsem šla v mých princeznovských šatičkách... bylo trochu chladněji a možná to byla chyba. Od pondělí jsem pak byla totiž nastydlá ale netuším, co přesně to způsobilo. Je několik možných zdrojů této neznáze, ale už je to za mnou tak je to jedno. Nedávali jsme si předkrm, tak zbylo trochu místa i na lehký dezert. Pak jsme se šli zase dívat na anime, ale oba jsme byli docela unavení tak jsme šli spát poměrně brzy.

V sobotu jsme měli na plánu však další věci. Na oběd jsme šli otestovat sushi bar v Ostravě, o kterém jsem četla na internetu smíšené reference. Princ byl už nastydlý a mně bylo cestou do města špatně, zřejmě z těch oříšků co jsem jedla. Oříšky bych moc neměla, ale co se dalo dělat, když je princ v pátek večer koupil, že. :D Tak jsme se rozhodli, že se ještě trochu projdeme a šli jsme najít geocache v okolí. Respektive já jsem je šla hledat, protože princ je měl už zalogované. Samozřejmě ani jeden z nás nemá GPS, takže hledání většinou sestává z průzkumu satelitní mapy a případného vytištění či zakreslení hledaného místa na papír. Tentokrát jsme neměli ani jedno, ale princ si to samozřejmě pamatoval, takže mi jen řekl například že "šipka ukazuje na billboard" nebo "tady někde to je". Našla jsem obě keše, ale v jedné z nich nebyla tužka, tak jsem si mohla zalogovat jen jednu. Od té doby už nosím v kabelce pořád s sebou i propisku... pro každý případ. Po chvilce chození jsem se už cítila lépe, tak jsme šli do sushi baru. No, prostředí docela normální na sushi bar, vůbec ne tak hrozné jak popisovali... ovšem se samotným sushi to už bylo trochu horší. Měli sice vynikajícího lososa, ovšem to miniaturní makizushi... nebo několik malinkých kousků sashimi spolehlivě vyrovnalo onu "záhadně nízkou" cenu. V konečném důsledku když to vezmu podle množství, tak to tam bylo ještě dražší než v japonské restauraci, kam chodím tady v Praze. Navíc tam měli docela malý výběr, takže jsem si dala pár věcí, pak jsem si myslela že si dám ještě něco jenže už jsem nevěděla co. Nakonec jsem dojedla pár kousků od prince, protože už nemohl (nevím jak je to možné :D) a tím jsem se uspokojila. Jako poslední negativní věc co vzpomenu bylo, že mi dali druh saké, který se má pít studený, teplý. Tím pádem chuťový zážitek ze saké nebyl nic moc, ale umeshu alespoň bylo dobré. Princ zase ochutnával japonská piva, jedno mu docela chutnalo a druhé zas tak moc ne. Po obědě jsme se ještě trochu prošli a pak jsme šli na tramvaj. Večer jsme šli odlovit pak ještě další dvě keše v (relativní) blízkosti zámku. Jedna byla u ČEZ arény a druhá u nákupního centra Avion. První byla naprosto bez problémů, ovšem už jsme ji našli cestou ze sushi baru, jen v ní opět nebyla tužka tak jsme tam museli zajít znovu. Ta druhá nám chvílku trvala, protože i když jsem se dívala na správné místo hned na začátku, tak jako naprostý začátečník jsem si myslela, že bude mít tvar krabičky od filmu a měla jiný. :D Cestou zpět už bylo docela chladno, takže to mohl být další zdroj nachlazení.

Co jsem ještě nevzpomněla ohledně tohoto pobytu na zámku bylo, že apartmá vedle našeho pokoje (zváno Afrika) měli obsazené nějací "sloni". To bylo naše pracovní pojmenování jekotu, bouchání a dupání přicházejícího z vedlejšího pokoje. Dokonce si ti experti nechávali otevřené dveře na chodbu, takže bylo ten hluk ještě více slyšet. Nakonec jsme v neděli ráno zjistili při jejich odjezdu, že to byla nějaká slovenská rodinka. No co se dalo dělat, naštěstí nedupali do půlnoci, tak se tam dalo i normálně vyspat. Ráno jsme pak už nestihli v podstatě nic udělat, jen si sbalit věci a pak jít pryč. Na zámku se totiž odpoledne chystaly "Svatováclavské slavnosti piva". Ty stánky vypadaly zajímavě, v restauraci jsme ochutnali borůvkové pivo a ve stáncích měli mít i nějaké třeba višňové. Ovšem s kufrem nemělo moc cenu tam zůstávat, tak jsme šli do města, že ještě půjdeme do čajovny. Čajovna však otevírá až ve dvě odpoledne, proto jsme asi hodinu ještě seděli v parku na lavičce a povídali si. Přemýšleli jsme, že bychom zašli někam na oběd, ale vše bylo zavřené, snad kromě restaurace u radnice ale to už nás hlad docela přešel tak jsme vydrželi do čajovny. Tam jsme si dali vynikající palačinky, princ si dal pak ještě jednu později. Nikdo pro něj samozřejmě nepřijel, tak jsem jela vlakem už v 6, protože další jede v půl osmé a jemu jel autobus v půl sedmé... další pak až někdy v jedenáct. V Praze bylo večer už poměrně chladno a já měla jen minisukni... sice jsem měla blůzku s dlouhým rukávem, ale to také moc nepomáhalo a mohlo se jednat o další zdroj nachlazení. Když jsem přišla domů tak mne z té zimy bolela hlava.

Sice jsem skvěle brala ten Preventan, který mi doporučil foniatr ale i tak jsem nastydla. V pondělí ráno už jsem cítila v krku, že něco není v pořádku a další dny už to přešlo i na nosní dutiny. No, týden jsem se s tím nachlazením trápila, ale nebylo to tak hrozné - kupodivu jsem ani neměla teplotu, což je u mne vzácnost. I když mi totiž nic není tak mám někdy teplotu 37,3... a nikdo neví proč. Zato jsem však ještě v deníčku ani nenapsala, že jsem pak začala brát nějaké jiné léky začátkem září, které jsou primárně určené k léčbě psychických a nervových poruch a ty konečně účinkují pořádně. Někteří lékaři si totiž myslí, že dráždivé střevo může být způsobeno poruchou nervu vedoucího z břicha do mozku a to právě tyto tabletky mimo jiné řeší. Dlouho jsem je nechtěla začít brát, protože jsem se velmi bála nežádoucích účinků, kterých seznam je asi na jeden a půl stránky, ale nakonec jsem do toho šla a vyplatilo se. Asi jediný nežádoucí účinek, který pozoruji není až tak nežádoucí a je to to, že si pamatuji každý sen po probuzení. Kdykoliv se v noci nebo ráno probudím, tak si pamatuji co se mi zdálo. To je docela zajímavé a mohu říct, že ten čas kdy spím také nějak "produktivně" trávím. :D Sice mi ty sny ještě k ničemu nebyly, ráno se někdy cítím spíše unavenější než večer, protože kvůli těm snům mám pocit, že jsem pořád něco dělala a vůbec nespala. Ale někdy se mi zdá něco zajímavého, tak to neberu nijak tragicky. Až půjdu příště za doktorkou na gastroenterologii, asi začátkem příštího měsíce, tak jí ty léky musím pochválit!

No, už asi budu končit protože to píši nějak dlouho... a ani jsem ty dva týdny nevyčerpala, jen pár dní! Takže možná ještě nějaký záznam bude... příští víkend jedu do Bratislavy a asi se tam budu nudit, tak to snad doženu.

Doktorský rej

Opět jsem měsíc nic nenapsala, i když jsem chtěla... nakonec se mi do toho v práci vždy zrovna něco připletlo. Posledně jsem navíc skončila s vyprávěním jen s tím, jak jsem byla koncem dovolené v Bratislavě a nic tam nedělala.

Po návratu z dovolené mne dokonce čekala nějaká práce, ale asi za dva dny jsem to všechno udělala a pak nastala opět obvyklá rutina. O víkendu jsem jela za princem do Ostravy, tentokrát jsme šli do ZOO. Bylo krásné počasí a teplota tak akorát, takže to byla příjemná procházka. Pak jsme samozřejmě šli opět do čajovny.

Další týden jsem měla docela nabito. V pondělí jsem musela jít do práce dříve, i když jsem šla spát pozdě, protože jsem měla odpoledne epilaci obličeje. Nějaké silnější chloupky tam ještě byly, tak jsem sestřičce zdůraznila, aby byla pečlivá a nic nevynechala. Také si těch místeček všimla, tak si na to dala pozor. Tedy teď jsem tam byla poprvé v dámském oblečení, ale nikdo neříkal vůbec nic, takže to bylo jedno. Předplacenou mám ještě jednu epilaci obličeje a jednu epilaci nohou. Snad to bude stačit a budu mít na nějakou dobu klid. Po této poslední epilaci obličeje mi vypadaly v podstatě všechny silnější chloupky, takže teď mi stačí holit se asi jednou za pět dní... pak totiž začínají být vidět i ty trochu jemnější a světlejší a mírně to kazí dojem. Je to zajímavé, na dotek vůbec nejsou tak nepříjemné jako normální chlupy, spíše působí strukturou jako vlasy. V úterý jsem pak šla dopoledne na foniatrii. To byla, stručně řečeno, katastrofa. Jednak jsem tam čekala asi hodinu a půl i navzdory tomu, že jsem byla objednaná a pak mi jako první věc doktor vynadal, že tam chodím ještě před tím, než začnu brát hormony. Prý mi ty hormony změní hlas a že oni jsou tam od toho, kdyby ty hormony nefungovaly nebo ne dostatečně. Pořád mne přesvědčoval, že bez hormonů nemá cenu s hlasem nic dělat, pak že třeba mohu uvažovat o operaci a nevím co. Přitom já jsem chtěla jen nějaký trénink, cvičení abych si mohla ten hlas vylepšit. Něco jsem sice už sama zvládla, ale pořád to není úplně ono. Toho jsem se však nedočkala. Povedlo se mi doktora přesvědčit, aby mi udělal alespoň vyšetření. Z té tyče, kterou se dívá na hlasivky jsem se málem pozvracela i když na ni nastříkal nějaký sprej, asi na znecitlivění. Já mám žel dávivý efekt velmi silný, takže takové věci na mne moc nepůsobí. Pak se mi ještě díval do nosu a do uší, v levém uchu mi našel špunt, který mi nějakou jehlou uvolnil a pak mi předepsal parafinový olej na vyplachování. To uvolnění špuntu pěkně bolelo, dokonce to pak bolelo v uchu pořád, asi když se ten špunt nějak pohnul tak to zabolelo. Pak mi ještě řekl, že mám "doďobaný krk" a že si mám na to koupit Preventan. Marně jsem mu říkala, že to mám z alergie a mám to pořád, ale on tvrdil že to je z virů v kanceláři. Samozřejmě jsem si ten Preventan tedy koupila a vůbec mi nepomohl. Akorát vyhozených 100 korun. Když jsem šla z té foniatrie pryč tak jsem si úplně vydechla, cítila jsem se, jako by ze mne ten doktor dělal blbce. Hlavně, že jsem vždy četla že hormony s hlasem nic nedělají... že ovlivnění hlasu ženskými hormony je pouze fáma a ten doktor mi pořád tvrdil že to hlas změní. No jsem opravdu zvědavá, ale docela o tom pochybuji. Ještě kvůli tomu špuntu v uchu mne objednali na další týden na středu 8:15... vůbec se mi nechtělo tam znovu chodit. Odpoledne jsem měla po práci ještě jedno setkání... totiž má kamarádka z gymnázia byla v Praze a chtěla se se mnou sejít. Tak jsme se setkaly na Florenci, pak jsme se šly projít po městě, ukázala jsem jí mé oblíbené obchody - secesní obchod v Obecním domě, pak obchod s minerály a ještě obchod se zbraněmi a brněním. Nakonec jsme šli na Václavák a do mé oblíbené secesní kavárny u kina Lucerna. Tam jsme si povídaly, tedy většinou jsem já vyprávěla a dala jsem si nějaké dobré věci k pití. Původně jsem si chtěla dát i zákusek, ale jaksi číšnice zřejmě neslyšela že dva krát a přinesla jen jeden. Tak jsem si dala místo tuhého zákusku ještě armagnac. Domů jsem přišla asi v deset večer, tak jsem se jen převlékla a šla spát.

Ten týden byla máma v Liberci až do neděle, tak mne opět mohl o víkendu navštívit princ. Ještě jsme pak museli koupit In-kartu přes internet, aby nemusel platit drahé jízdenky ale mohl jezdit na zákaznické. Původně jsme sice měli naplánovanou návštěvu skleníku Fata Morgana, ale nakonec z toho sešlo. Totiž v sobotu jsme začali opět vařit pozdě, takže "oběd" byl až někdy v půl páté a než jsme dojedli tak už nemělo cenu nikam chodit. Tak jsme jen leželi doma, dívali se na anime a popíjeli dobrůtky z mého minibaru.

V tomto zápisku zmíním ještě jednu věc, a to tu středu o které jsem psala v souvislosti s kontrolou na foniatrii. V ten den jsem měla naplánované jít také na odběr krve, na který mne doktor posílal kvůli hormonům. Do odběrového centra jsem přišla asi v půl osmé protože jsem si původně myslela, že za půl hodiny to budu mít vybavené a budu moci odejít na tu foniatrii. Bylo tam však tolik lidí, že než jsem přišla na řadu tak to trvalo 45 minut. Takže smůla, na foniatrii prostě nedošlo tak jsem se na ni vykašlala a řekla jsem si, že už tam prostě nebudu chodit.

Příští záznam nebude snad zase za měsíc a stihnu tam doplnit ještě věci z posledních dvou týdnů!

Princeznovská dovolená

Už jsem hodně dlouho nedoplnila deníček, ale úplně jsem na něj zapomněla... Tak co se dělo od posledního záznamu? Byla jsem za princem v Ostravě, šli jsme se podívat na festival kovářů a řezbářů na Slezskoostravském hradě. Ten se konal od čtvrtka do neděle - ovšem když jsme tam přišli v neděli odpoledne tak už tam téměř nic nebylo. Takže ani moc nebylo o čem psát, viděla jsem akorát tu "stálou expozici", která pozestává z několika místností a prošla jsem se po nádvoří. Ještě tam bylo pár výrobků vystavených uvnitř, ale to bylo opravdu vše.

Co však bylo zajímavější, od 25.8 do 1.9. jsem byla s princem na dovolené. V úterý 25.8. za mnou přijel princ do Prahy a pak jsme pokračovali na Štiřín. Před autobusem jel poslední část cesty kombajn, který se moc nedalo předjet tak už jsem se bála, že nestihneme přestup ale naštěstí to ještě vyšlo a měli jsme asi minutu času navíc. Zámek byl opravdu nádherný, ale my jsme byli ubytováni v domě Atis, což je takový velmi zvláštní dům který je navržen s přírodními motivy. Co se koupelny týče tak vypadala jako nějaká jeskyně a pokoj byl také krásný. Co však moc dobré nebylo byla přítomnost jezírka v zámeckém parku, kde spawnovali komáři a noční teploty také nebyly nejpříjemnější. Jídlo ale bylo vynikající a personál také milý. První odpoledne jsme byli jen na pokoji a v restauraci, druhý den ráno jsme se šli projít do parku. Pak jsme byli na obědě a odpoledne jsme si dali růžové víno. Bylo docela dobré, ale to jsem ještě netušila co to se mnou udělá. Tedy tušila jsem, že nic dobrého ale nemyslela jsem si, že to bude až tak kritické. K večeři jsem si dala dva předkrmy, ale to už jsem stejně cítila že něco není v pořádku. No a v noci pak asi v půl třetí jsem opět začala mít problémy s břichem, poněkud závažné. Ráno to bylo ještě horší a ani jsem v sobě nedokázala udržet čaj. Jelikož jsem měla ještě problémy s pohybem svalů tak jsme si museli zavolat taxi a jela jsem do nemocnice. V nemocnici mi udělali pro mne již standardní sérii vyšetření - odběr krve, vyšetření konečníku, výtěr, prohmatání břicha. Samozřejmě bylo vše v pořádku a po tabletce na snížení horečky jsem se začala cítit trochu lépe tak jsme se rozhodli, že se zastavíme doma a budeme pokračovat v cestě do Olomouce. Nevím, co bych si tehdy bez prince počala, asi bych si místo taxíka musela zavolat sanitku protože jsem opravdu sama nebyla ničeho schopná.

Doma jsem si akorát koupila jízdenku na vlak, přeorganizovali jsme věci a jeli jsme na nádraží. Cestou mi bylo ještě docela špatně, i ve vlaku. Když jsme se večer konečně dostali do hotelu tak to byl skvělý pocit. Celý další den jsem vlastně proležela na pokoji, kromě oběda kdy jsem si dala dvě dietní polévky. V sobotu večer jsme konečně mohli jít ven, protože už jsem se cítila lépe. Byli jsme se projít centrem a ještě jsme zašli do čajovny. Měla jsem ovšem nedostatečné oblečení, takže jsme se nemohli ve městě moc zdržovat protože mi bylo chladno. A další den jsme se už museli přesunout do Ostravy. Samozřejmě jsem na pokoji zapomněla šampon a balzám na vlasy, no co se dalo dělat. A ještě jedna zajímavá věc byla v Olomouci - internet v hotelu. Kabel, který měl sloužit k internetovému připojení vedl jen z jednoho pokoje do druhého a wifi bylo tak chytře nastavené, že nefungoval DNS server. Ale pohotově jsem si mobilem našla nějaký veřejně dostupný DNS server, zadala ho ručně do nastavení a už to fungovalo.

Jak jsem již psala, v neděli jsme se přesunuli z Olomouce do Ostravy. To naštěstí netrvalo moc dlouho, jen jsme poměrně dlouho čekali na nádraží protože autobus z hotelu na nádraží jezdil v neděli jednou za hodinu. V Ostravě byl zámek opravdu nádherný, konkrétně se jednalo o zámek Zábřeh. V rezervaci jsem uvedla, že chci renesanční pokoj a v případě jeho obsazenosti pokoj magický. Také jsem tam původně chtěla zůstat jen do pondělí, ale rozhodla jsem se že zůstanu o den déle. Vůbec se mi nechtělo další den hned zase cestovat a chtěla jsem si trochu oddechnout. S prodloužením pobytu nebyl problém, ale s pokoji už trochu problém byl. Renesanční pokoj byl obsazený a magický pokoj ještě nebyl uklizený. Tak nám recepční předvedla další tři pokoje "náhradní", které jsme si mohli vybrat. Dámský pokoj, lovecký pokoj a věžní pokoj. Nakonec jsme si vybrali lovecký pokoj, princi se velmi líbil tak jsme zůstali tam s tím, že další den už bude volný renesanční pokoj a pak se tam přestěhujeme. Zbytek dne jsme už jenom odpočívali a byli jsme na večeři. Tak úplně jsem tu předepsanou dietu nedodržovala, ale nebylo mi z toho jídla vůbec nic, takže nebyl problém. V pondělí jsme odpoledne byli ještě v kině na nejnovější film Harry Potter, bylo to docela dobré a ještě jsem si v kině svítila mou klíčenkou s tríciem. Vlastně to jsem nenapsala, konečně jsem si do mé sbírky prvků koupila klíčenku s tríciem a jednu jsem koupila i pro prince. Je to opravdu kouzelná věcička, nesvítí to moc ale svítí to v kuse asi deset let. Princ pak v úterý ráno ještě musel na hodinu do školy, pak jsme šli na snídani a za chvíli už byl čas a museli jsme odjet. Já do Prahy a princ domů protože ještě musel jet na nějaký pohřeb.

Ve středu jsem musela ještě dopoledne na kontrolu do nemocnice. To bylo zajímavé... když jsem tam přišla tak v čekárně nikdo nebyl. Za chvíli vyšla doktorka z ordinace, rozhlédla se, pak se podívala na mne a nakonec prohlásila: "Tak pojďte... pan xxx tady není (kde xxx bylo mé příjmení)." Když jsem jí řekla, že to jsem já tak se docela divila. Samozřejmě, ve výtěru nic nenašli a akorát mi řekla, že mám postupně přecházet na normální stravu. Tak jsem se jen vrátila domů, sbalila jsem se a jela jsem na vlak do Bratislavy. Na nádraží se mi stala další zajímavá příhoda. U vagonu, do kterého jsem nastupovala stál průvodčí a nabídl mi, že mi pomůže s kufrem. Tak jsem mu poděkovala, podal mi nahoru kufr a šla jsem si sednout. Jaké ale bylo překvapení toho průvodčího, když viděl mou in-kartu na které byla stará fotka a mé jméno! Tvářil se docela divně tak nevím, jestli v ten okamžik zrovna nelitoval toho, že mi s tím kufrem pomohl. :D No a na Slovensku mi slovenský průvodčí skvěle orazítkoval všechny jízdenky, i tu kterou jsem měla na cestu zpět. V Bratislavě se nedělo vůbec nic, naprostou většinu času jsem akorát ležela v posteli a dívala se na anime. Takže zatím tolik a zbytek probereme příště, už je ten záznam nějaký moc dlouhý...